first story

27. března 2009 v 12:32 |  stories
Jmenuji se Andrejka a ráda bych se vám svěřila se svým příběhem. Nedávno jsem oslavila 22. narozeniny a mohlo by se zdát, že jsem v pohodě, ale tak tomu vůbec není, už 6. rokem totiž žiji s nemocí zvanou mentální anorexie, i když si to sama moc nechci připouštět. Sama nevím, jestli se chci vyléčit, ale ráda bych se s vámi podělila aspoň o kousek svého života. Jako dítě jsem jídlo milovala, neměla jsem s ním žádné problémy a prožila jsem šťastné dětství. V deseti letech jsem přišla do puberty a tím začaly moje hrozné problémy. Dostala jsem menstruaci a začala jsem se celkově zaoblovat. Zrovna jsem chodila do páté třídy a všichni se mi smáli, že jsem tlustá, že mám velká prsa....A já v té chvíli toužila být strašně hubená a ukázat jim, že nejsem jen žok sádla. Vážila jsem okolo 60kg na 164cm výšky, takže jsem nebyla nijak tlustá, ale byla jsem prostě normální a to mě hrozně štvalo. Tak se to se mnou táhlo až nějak do osmičky a devítky - to jsem si řekla, že začnu držet dietu a vynechávala jsem proto školní obědy v jídelně. Brzy na to však přišla třídní učitelka a řekla to rodičům. A dietám byl konec. Když jsem vycházela ze základky, řekla jsem si, že oni ještě uvidí, jak zhubnu a jak budu krásná. Vážněji jsem se tedy dietama začala zabývat v 16 letech, v roce 1999, tehdy jsem byla hrozně nemocná a lékaři už nevěděli, co se mnou je. Mojím jediným východiskem se stala homeopatička, která zjistila, že mám zaplísněná střeva a je třeba nasadit speciální dietu. Ta spočívala v tom, že jsem musela zcela vysadit veškeré mléčné výrobky, téměř všechno maso kromě rybího a kuřecího a žádné sladké a bílé pečivo. To se stalo v březnu onoho roku. A přirozeně, že jsem začala hubnout. Bylo to ale takové pozvolné hubnutí a pár kilo bylo pryč za pár měsíců. Ale cítila jsem se fajn a mé zdravotní potíže zmizely. V září 1999, když mi mělo být 17, jsem poznala jednoho fotografa, který měl zájem udělat ze mně fotomodelku. Zdála jsem se mu docela hezká, ale měl jedinou připomínku: musím zhubnout. V té době jsem vážila 58kg na 168cm výšky, ale zdálo se mu, že s takovou postavou se na modeling prostě nehodím. A tak jsem začala držet dietu ještě přísnější než doposud. A zpřísnila jsem cvičení. Ale pořád mi to bylo málo. Byla jsem hrozně zoufalá. Asi za rok, na mé 18. narozeniny jsem zhubla o 10kg, vážila jsem 48kg, ale připadala jsem si stále ještě moc tlustá, a tak jsem začala užívat projímadla a diuretika, zdálo se mi to jako vhodný prostředek na to, abych zhubla a pár kilo šlo opět dolů. Mí kamarádi se na mě už začaly dívat skrz prsty, i ve škole si o mně povídali, že jsem jen kost a kůže, ale mně to bylo stále málo. V prosinci 2000 jsem začala dělat modelku a věděla jsem, že si svou váhu musím hlídat, jinak mě může vystřídat jiná, hubenější holka. Vážila jsem 45kg, ale já byla naprosto nešťastná, jelikož mi ten fotograf a jeho spolupracovnice řekli, že jsem stále ještě příliš tlustá, že musím zhubnout ještě pár kilo. A já se toho snažila dosáhnout. V únoru 2001 jsem jednoho dne omdlela a na několik minut ztratila vědomí. Už jsem nemohla nic jíst, ze všeho mi bylo zle, nemohla jsem se soustředit a k tomu se přidaly i další zdravotní problémy: padaly mi vlasy, po těle se mi dělaly modřiny, na zádech mi narostlo lanugo, lámaly se mi nehty, bylo mi na omdlení. A tak jsem se ocitla v nemocnici, kde jsem doufala, že se uzdravím, že budu opět zdravá. Netušila jsem, že se k anorexii vrátím už za pár měsíců. Tři měsíce jsem strávila doma a na psychiatrii a pak se vrátila do školy. Podařilo se mi ukončit třetí ročník gymnázia a bláhově jsem si myslela, že dokážu žít i bez anorexie. Ale nešlo to. Opět jsem začala pracovat v modelingu a musela jsem tedy nutně zhubnout. Moje váha šla rapidně dolů. A pak jsem opět zkolabovala, to bylo v srpnu roku 2001 a následovala druhá hospitalizace. To jsem ale byla strašně naštvaná a po několika dnech odešla na revers domů. A také jsem ukončila svou ambulantní léčbu. Chtěla jsem se z toho dostat nějak sama. Dá se říct, že ten maturitní ročník jsem prošla tak nějak - sice jsem odmaturovala na samé jedničky, ale střídavě jsem se přejídala a hladověla a užívala projímadla. Občas mi bylo blbě, ale nejhorší to bylo s vlasy. Na ty jsem byla vždycky pyšná, ale teď z nich je jen pouhá polovina, už nejsou ničím zvláštním. Ukončila jsem svou kariéru v modelingu a vrhla se na studium. V roce 2002, po maturitě, jsem začala studovat psychologii. V té době jsem na krátko podlehla bulimii a moje váha se dosti zvýšila - vážila jsem okolo 60kg a tuto váhu jsem si udržovala až do listopadu 2003, kdy jsem opět začala s léčbou na ambulanci místní psychiatrie. Dietní sestřička mi pochválila váhu a má paní doktorka mi řekla, že výsledky mé krve a moči nejsou nějak uspokojující, ale na hospitalizaci to zatím není. Vydechla jsem si, byla jsem ráda. Uživala jsem nějaké vitamíny a já se opět rozhodla, že začnu držet dietu. Že těch 60kg shodím na 55, pak s tím přestanu, ale když jsem je shodila, tak jsem si řekla na 50, no a s těmi 50kg jsem se v dubnu 2004 k mé paní doktorce opět vydala: výsledky byly tentokrát horší. Dokonce tak zlé, že mě chtěla hospitalizovat z minuty na minutu. Bohužel jsem odmítla, vysvětlovala jsem to moc učením, že v půlce semestru 2. ročníku si prostě nemůžu dovolit chybět měsíc. Prostě jsem nemohla. Sama mi ale řekla, že si podkopávám svůj vlastní hrob - totiž, že pokud nepřestanu s hladověním a cvičením, brzy zemřu. Opravdu dobrá vyhlídka. Ale copak já za to mohu? Chtěla jsem se toho zbavit již několikrát, ale nejde to. A tak jsem se opět pokoušela zbavit se "své > kamarádky". Ztloustla jsem o pět kilo, ale cítila jsem se pěkně mizerně. A tak jsem se v říjnu, přesně v den mých 22. narozenin rozhodla, že zhubnu na 50kg. Pak jsem zase něco přibrala a tak to šlo pořád dál. Až do dneška. Je konec března 2005, vážím 50kg a nestačí mi to. Za dva týdny jdu opět po roce k paní doktorce a jsem zvědavá, co mi řekne, jestli jsem zdravá nebo ne. Teď tedy raději nejím, ale někde v hloubi duše mi rozum říká, že to není dobré.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fai.. Fai.. | Web | 27. března 2009 v 21:01 | Reagovat

Ta holka se z toho asi nedostane..Moc bych jí to přála,ale tak jak tot u popisuje..Nevím,nevim.

2 Cleo Cleo | Web | 31. března 2009 v 7:00 | Reagovat

to je mi lito, ale mam taky kamaradku, která s tím bojuje takrka od 16 let ( nyní ji je 21let)  je to velice tezke a rozhodnout se pro lecbu bez odborne pomoci je takrka smrtelne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama